Milé maminky, chtěla bych se s vámi v tomto článku podělit o to, jaké starosti a poté i radosti mi přineslo kojení mého syna.
Už v těhotenství jsem si pročítala různé materiály týkající se kojení, v rámci těhotenského cvičení a profylaxe jsem absolvovala přednášku o kojení a bylo mi jasné, že je to to nejlepší, co mohu proto své miminko udělat. Vůbec jsem nepochybovala o tom, že tomu bude možná jinak a já třeba kojit vůbec nebudu.
Rodila jsem přirozeně v termínu, Jakoubka jsme k prsu přikládali ještě na porodním sále a mléko se mi začalo krásně tvořit. Když jsem ale chtěla Jakoubka přiložit podruhé, už na pokoji za asistence sestřičky, nepodařilo se. Kuba odmítal sát. Nechápal, co po něm chceme. Sestřička říkala, že možná ještě nemá hlad, několik hodin předtím ještě zvracel plodovou vodu, které se během porodu nalokal. Říkala jsem si, že je to asi normální a že při dalším kojení to bude určitě bez problémů. Vždyť o tom se nikde nemluvilo, že by mohl být problém s nesavým dítětem!
Další kojení vypadalo skoro stejně jako to předchozí s tím rozdílem, že jsme se sestřičkou vyzkoušely daleko více kojících poloh a testovaly, která mně a Jakoubkovi bude nejvíce vyhovovat. Nakonec se ukázalo, že v poloze tzv. na fotbalistu se to snad podaří. Kuba se chytil!!! Hurááá! Když se to povedlo, sestřička odešla v domnění, že už to bude v pořádku a my to s Jakoubkem zvládneme i příště sami. Kuba sál ale jen malou chvíli a pak se pustil. Sama jsem ho už novém přisátí nedonutila. Sester bylo na oddělení velmi málo a neměly čas se nám plně věnovat a zkoušet to s každou z nás znovu a znovu dokola.
Příští pokus už byl jen na mně a Kubíčkovi. Po půlhodinovém snažení jsem to vzdala a šla znovu na sesternu. Službu měla jedna velmi příjemná a ochotná sestřička, která se okamžitě zvedla a šla nám pomoci. Zjistila, že Kubík je asi opravdu horší savec a poradila mi, ať sání trénujeme tím, že mu do pusinky vložím svůj malíček, přitlačím ho na jeho jazýček a on že by se tím měl naučit sát. Takže jsme začali s tréningem. Před každým kojením jsme praktikovali " malíčkovou metodu". Někdy se Jakoubek přisál po kratší době, někdy po delší. Jednou mu přisátí trvalo hrozně dlouho a když se konečně chytil, přišla vizita a " Maminko, přestaňte na chvíli kojit, pak si miminko dokojíte..." To mi vehnalo slzy do očí, takové to stálo úsilí. Byla jsem po porodu unavená, vynervovaná, že nám kojení nejde a navíc jsem už měla od neustálých pokusů a Kubíkova neumělého ohlodávání úplně zničené a zarudlé bradavky. Kojení mě začínalo dost bolet.
Z porodnice jsme odcházeli s tím, že kojit umím a dítě pije. Jakoubek před odchodem z porodnice přibral, takže jsme byli uznáni za způsobilé domácího kojení. Doma kojení probíhalo obdobně, já na nervy, Kuba se dlouho přisával, když pil, bolelo mě to. Pil dlouho, každé kojení nám trvalo 30-40minut. Bradavky byly čím dál horší. Mazala jsem je různými krémy, větrala, chodila po bytě "nahoře bez", jen aby se mi trochu ulevilo. Na radu jedné kamarádky jsem ze zoufalství nakoupila kloboučky na kojení. Přes ty ale Kuba vůbec pít neuměl. Jedno odpoledne jsem dostala úplnou zimnici, teplota 38° a víc, prso zatvrdlé a ejhle náběh na zánět v prsu. Příznaky tomu odpovídaly. Volala jsem na kojící linku, kterou naše nemocnice provozuje a poradili mi nejrůznější fígle, jak se zadržovaného mléka zbavit. Takže jsem před kojením nahřívala prsa horkou vodou, po kojení studenou, masírovala, přikládala obklady z tvarohu atd.atd. Pomohlo to! Během šestinedělí jsem takových skorozánětů měla několik, ale vždy se podařilo je zažehnat bez antibiotik. Nebylo divu, že jsem na záněty trpěla, byla jsem z kojení zoufalá, o klidu nebylo ani zmínky. A ten je pro kojení určitě nejdůležitější. Několikrát jsem si říkala: "Má to cenu?" " Stojí mi to vůbec za ty nervy a bolest?" A vždycky jsem si odpovídala: "Tak to ještě jednou zkusíme, třeba už to bude lepší."
Po šestinedělí se nám kojení čím dál více dařilo, Kuba sál kratší dobu, mně se prsa hojila, sice to ještě asi do Jakoubkových dvou měsíců bolelo, ale já už byla více v klidu, záněty se neobjevovaly a Jakoubek pěkně přibýval. V šesti měsících, kdy jsem ho jen kojila a nedávala žádné příkrmy, jsme mu v poradně navážili 9,5kg! Nikdo mi nechtěl věřit, že je to možné jen z mateřského mléka. Jen paní doktorka mě pochválila se slovy: "Vy snad čepujete plnotučný...." 🙂
V průběhu prvního půl roku jsme si prošli několika růstovými spurty, kdy jsem kojila snad skoro každou hodinu, ale vždy to trvalo jenom pár dní a pak se i frekvence kojení vrátila do normálu.
Takže, milé dámy, pokud se vám kojení nedaří, nevzdávejte to! Stojí to zato! Neznám nic krásnějšího, než když si miminko spokojeně pochutnává na mlíčku od maminky.
Přečtěte si i další články na téma kojení:
Podívejte se také na velký výběr kojeneckého oblečení, u nás si určitě vyberete.
Darování vajíček
Tereza Holubová
Biopotraviny pro děti
Medusa